Recenze: Já, Inrův dědic

Pátrání po dědictví v historickém centru Prahy ve světě mladého go-go tanečníka. O tom je kniha Já, Inrův dědic. Zvláštní kombinace, ale kupodivu zde funguje...

Kniha Já, Inrův dědic nám vypráví příběh mladého go-go tanečníka a placeného společníka Damiána, který se zaučuje v novém zaměstání v domě U Zlatého lístku v centru Prahy. Nedávno však byl na profesionálním fotografování ve Španělsku, kde zjistil zajímavé informace o svém předkovi, který mu ve své pozůstalosti odkázal část majetku. Všechno to ale má jeden háček. Damián patří k větvi Inrových nemanželských potomků (tzv. levobočků), proti kterým stojí legitimní potomci, kteří mají zálusk na dědický podíl levobočků. Umíte si tak asi představit, jaká nebezpečí na Damiána mohou číhat na každém kroku. A nejen ve Španělsku, ale i u nás v Praze. Začíná tak trochu závod s časem. Jestli Damián najde dříve svou část závěti nebo jestli v Praze Damiána najdou Inrovi potomci.

"Ale zkracuj! Na pohádky jsem už moc velkej."

"Jo, hochu, ani netušíš, jaká je!"

"Tak z zní, prosím tě, vystříhej alespoň speciální efekty, ať je kratší, jo?!"

"Kouzla v tom nebudou, jen pár dílků, do mozaiky, kterou musíš poskládat, aby ses dostal k tomu... k cíli."

Kniha pochází z pera českého autora Michala Reha. Zajímavá je především její forma, která může být zároveň jejím největším minusem. Kniha je totiž psaná nespisovným jazykem a to je věc, které spousta čtenářů nemůže přijít na chuť. Přesně z toho důvodu jsem se čtení téhle knihy trochu obával. Ze začátku jsem byl dost zděšený a po čtení "normálních" knížek mi to přišlo extrémně zvláštní, ale po přečtení několika stránek jsem si na to zvyknul a dál už jsem si toho nevšímal. Až na pár vsuvek je kniha psaná v ich formě z pohledu Damiána, čeká nás i dost zvratů a překvapení. Až do samotného konce si tak nemůžete být jisti, co vás na dalších stránkách čeká a Michal Reho vás udržuje v neustálém napětí. Zároveň nám dává náhled do světa go-go tanečníka a placeného společníka (prosím, neplést s gigolem!), což jsou věci, které asi zná málokdo z nás. A i když je kniha často ozačována jako LGBT, tak tahle tématika je zde rozhodně upozaděna, nebo alespoň v některých částech. Hlavní roli zde má tajemno, nebezpečí a akce. Láska, romantika a LGBT se vezou a průběžně prolínají příběhem, takže se v konečném důsledku jedna část doplňuje s druhou nenásilnou formou.

Podle mě ta ženská s neotřesitelnou jistotou vysíoá signály, že touží po obdivu a úctě jen od jednoho člověka. Zatím je ale očividně vypouštěla marně nebo možná nakřivo, protože jinak by teď neseděla tady se mnou.

Velkým bodem, který je třeba zmínit je závěr. Poslední stránky utíkají rychlostí blesku, někdy možná až moc a po dočtení poslední stránky je dost možné, že zůstanete zírat s otevřenou pusou a stejně jako já nebudete vůbec chápat, co se stalo. Více prozrazovat nebudu, snad jen to, že mi to trošku připomnělo až ikonický zvrat jednoho nejmenovaného televizního seriálu z devadesátých let. Potřeboval jsem se zeptat autora, jak to bylo myšleno, protože by mi to jinak ještě dlouho vrtalo v hlavě. Nakonec jsem byl tedy spokojený. Čtení to bylo dost zajímavé, ale pokud bych měl v budoucnu od Michala číst něco dalšího, raději bych volil "klasickou" formu. I tak si ale kniha Já, Inrův dědic zaslouží pochválit. Na našem knižním trhu se totiž něco podobného zatím neobjevilo a nejspíš ještě dlouho neobjeví.

Krucinál! Mysli, mysli sakra! křičím na svůj mozek.

Jenomže jak už to tak bejvá, ten si dal zrovna dopolední pauzu, na dveře svýho kanclu si pověsil cedulku Přijdu hned a neodpovídá.

Název: Já, Inrův dědic
Autor: Michal Reho
Počet stran: 225
Nakladatelství: Klika

Hodnocení: 60 %

Čteno: 14. 9. 2018 - 12. 10. 2018