- Já bych nechala ovčáka ovčákem a Jahodku Jahodkou a pokračovala dál do Lutska.
- Ale hovno, krásná panno, - ozval se kavalír Borin. - Lutsko neuteče, krol jo!
První svazek Letopisů Vukogvazdské družiny se skládá ze tří příběhů (povídek) - Salaš v horách, Starý důl a Štvanice. V každé z nich se seznamujeme s novými postavami a také nás sem tam nějaké postavy opustí. Dalo by se ale říci, že tyto úvodní tři příběhy nám ukazují, co formuje osobnosti, které uvidíme i v dalších dílech a také, jaké příhody už si zažily. Věřím, že se čas od času na některé události bude odkazovat, proto bych doporučil rozhodně svazky nečíst napřeskáčku.
Když jsme přišli do dvora, z kolny jsme zaslechli nějaký hekání. Chlapi se hned začali pochechtávat, potichu položili sud a kolnu prudce otevřeli. Na hromadě dřeva svítila bílá prdel a nějakej holobrádek tam hobloval Burgrovic kozatou děvečku. Oba zaječeli, jako by je na nože bral a my se mohli smíchy posrat.
V jednotlivých příbězích se vyskytuje magie, souboje, ale i obyčejné cestování. I když brzo vlastně zjistíte, že ve světě, kde se tyto příběhy odehrávají, není nic obyčejné. V Salaši v horách sledujeme družinu, kterak putuje do hor a hledá mladou dívku, která je na útěku. U nezvěstných zůstaneme i v druhé povídce Starý důl, kde ale také poznáme větší množství nových postav a příběh nabírá větší spád. Stopy po pohřešovaných dětech ukazují ke starému opuštěnému dolu, ale všichni místní z něj mají strach. Co tam asi potká naše hrdiny? Závěrečná povídka Štvanice vypráví o stopování surového loupežníka a vraha Striglava. Při jeho sledování se poprvé podíváme až do samotného Vlčího hvozdu (Vukogvazdu), takže pokud jste zvědavi na původ samotného názvu série, doporučuji dočíst knihu až do konce.
Mezi postavami si své oblíbence najde každý. Kudůčka Meoda, krásná Myrjana, Ranja, Jokedit, Keredok, pohan Rinvit, Lopin, Dargos, Erhart z Lovisberku, Borin, Zyrgyr, Ihor, Nargaladin nebo Neldorin. To je většina z postav, které se objeví alespoň v jednom z úvodní trojice příběhů. V pokračování nás pak určitě čekají některé postavy nové. Jisté je ale to, že s jazykem postav se nikdo z autorů příliš nepáral. Když je třeba, pro nějaký ten vulgárnější výraz se nejde daleko, ale často je to i v situacích, kde je to vtipné, takže bych to hodnotil veskrze pozitivně. Také proto, že tento občas neotesaný projev nás posouvá blíže do období středověku, kde se celý příběh odehrává. Takže se bude jezdit na koních, bojovat meči a střílet šípy z luků a poteče všude spoustu krve, když je to třeba. A nesmíme opomenout ani tradiční středověké krčmy, kterých se v Letopisech také najde dostatek.
Toranské biřice totiž vůbec nemusím. Kdo taky jo. Lůza je to, pche! Se zbraněma to neumějí, v hlavě mají nasráno víc než ten chlapík v kalhotách, ale otravovat slušné lidi, na to je užije!
Celý svět je do detailů promyšlený, o čemž svědčí i krásná mapa, která se dá také na eshopu k sérii zakoupit. Ukázky můžete vidět zde v recenzi. Vybral jsem místa, kde se odehrávají některé příběhy z prvního svazku Letopisů. Jako autora můžeme najít Vukogvazdskou družinu, protože se jedná o zapsané příběhy, které Jan Kravčík z nakladatelství Gorgona spolu se svými přáteli, mezi kterými najdeme například spisovatelku Vilmu Kadlečkovou, zažil při hraní hry Dračí doupě. Pokud máte rádi fantasy, ale nikdy jste se s Dračím doupětem nesetkali, nemusíte smutnit. Letopisy Vukogvazdské družiny jsou totiž především dobrým fantasy příběhem ze středověkého prostředí a to je základ. Jedinou nevýhodu vidím v tom, že ze začátku mi trvalo trochu se začíst do jednotlivých příběhů. Jejich druhá polovina se většinou četla rychleji, ale pak byl konec a začal příběh nový. Může se ale jednat pouze o můj soukromý problém při čtení tohoto typu knih.
Byl nádhernej večer. Rudý slunce zapadalo nad Vlčím hvozdem a ve vzduchu voněla přicházející zima. Díval jsem se na tu krásu, přemejšlel o tom, co se v posledních dnech stalo, a vzpomínal na ty, který si tu chvíli nemohli vychutnat se mnou.
Pokud se na knihy podíváme, tak nesmíme rozhodně opomenout krásnou obálku od Piotra Cieślińskiho, který stojí rovněž za obálkami dalších dílů (s výjimkou třetího svazku). V knize také nalezneme černobílé ilustrace, které pocházi z pera Ainur Elmgrenové a vhodně doplňují jednotlivé příběhy. Určitě stojí za zmínku absence uvozovek, která může některým čtenářům vadit. Místo nich zde totiž najdete pomlčky. Podle mě se ale nejedná o žádnou velkou nevýhodu. Je to pouze něco, na co je třeba si zvyknout. A já si zvykl relativně rychle a pak už mi to vůbec nepřišlo divné. Někdy se ale může stát, že se čtenář v textu bez uvozovek ztratí a neví, jestli postava promlouvá, nebo vede vnitřní monolog.
- Hvozd je víc, než les, - řekl temně vílák. - Je zdrojem pradávné síly. Urvald, Vandarion, Tierogvazd, Vukogvazd... To všechno jsou místa, kterým je lépe se zdaleka vyhnout.
Když jsem v roce 2018 byl v Praze na křtu čtvrtého svazku Letopisů, poznal jsem, jaký okruh fanoušků tato série má, a já jsem rád, že se k nim také mohu řadit. Není to poprvé (a zcela jistě ani naposledy), kdy upřímně lituji toho, že jsem se k nějaké knize či sérii dostal později, než bych si přál. Jedno ale vím jistě už teď - těším se, až se v budoucnu do Vlčího hvozdu vrátím v dalších svazcích Letopisů.
O fenoménu Vukogvazdské družiny se můžete dočíst více také na speciálním webu Letopisů nebo samotného Vukogvazdu, který není omezen pouze doposud vydanými čtyřmi svazky Letopisů. První svazek Letopisů Vukogvazdské družiny k recenzi poskytlo nakladatelství Gorgona.
Autor: Jan Kravčík
Obálka: Piotr Cieśliński
Ilusteace: Ainur Elmgrenová
Počet stran: 392
Nakladatelství: Gorgona
Čteno: poprvé
Hodnocení: 85 %
Čteno: 23. 8. 2019 - 6. 9. 2019 + 17. 4. 2020 - 18. 5. 2020
Jsem hráčem a nadšencem Dračího doupěte a Letopisy Vukogvazdské družiny bohužel znám. Neoslovilo mě to a nedokázal jsem tu knihu dočíst.
OdpovědětVymazatJe možné, že to hráči Dračího doupěte mohou vnímat jinak než ti, kteří s ním do styku nepřišli, jako třeba já. Každopádně je to zajímavý názor, jsem rád, že to není jen jednostranné.
Vymazat